Jdi na obsah Jdi na menu
 


Národní divadlo

8. 1. 2008

Historie Národního divadla v Praze sahá do 70. let 18. století, do doby, kdy české země byly součástí Rakousko-Uherské říše. Tehdy se poprvé začaly objevovat snahy, aby Češi měli své vlastní stálé české divadlo, ve kterém by se hrálo česky. Volání po českém divadle zesílilo po roce 1848. 12. září 1850 byl založen Sbor pro zřízení českého Národního divadla. Do jeho působnosti bylo svěřeno nejenom pořádání peněžních sbírek na stavbu divadla, ale i celá stavba. Do čela byl zvolen uznávaný představitel české politiky historik František Palacký. V roce 1852 zakoupil Sbor parcelu bývalé solnice na vltavském nábřeží. Vybrané místo sice nebylo prostorově velké, ale vynikalo nádhernou polohou mezi Hradčanami a Vyšehradem – dvěma významnými místy české historie. V roce 1854 byla vypsána veřejná soutěž an budovu divadla pro 2 500 návštěvníků. Nedostatek finančních prostředků však stavbu oddálil, narychlo bylo tedy postaveno na staveništi Národního divadla tzv. divadlo Prozatímní, které sloužilo českým návštěvníkům od r. 1862 až do otevření Národního divadla v roce 1881.

V listopadu 1866 schválil Sbor pro zřízení Národního divadla jako vítězný projekt na novou budovu návrh architekta Josefa Zítka a 16. května 1868 byl slavnostně položen základní kámen. Několik dnů se konaly všelidové oslavy a položení základního kamene se stalo velkou národní manifestací, největším shromážděním českého lidu v 19. století. Tak velký význam přisuzovali Češi stavbě Národního divadla.

Dne 14. září 1867 uzavřel Sbor pro zřízení Národního divadla konečnou smlouvu s architektem Zítkem na vypracování budovy a stavba tohoto monumentálního divadla vyprojektovaného ve stylu pozdní severoitalské renesance mohla pomalu začít. Probíhala za komplikovaných podmínek, staveniště bylo stísněné a nepravidelné, přísun peněz ze sbírek, bazarů, loterií a darů byl ve stálém nesouladu s momentálními potřebami. Přesto bylo 11. června 1881 téměř dokončené divadlo představením Smetanovy Libuše, na počest návštěvy korunního prince Rudolfa, slavnostně otevřeno.

Po premiéře Libuše se odehrálo ještě 12 představení a budova byla dočasně uzavřena, aby bylo možné provést poslední úpravy. V pátek 12. srpna 1881 asi v šest hodin večer vznikl na střeše divadla – pravděpodobně neopatrností klempířů – požár. Jeviště i hlediště bylo zcela zničeno. Stavba Národního divadla byla celonárodním úkolem a cílem – také proto byl požár celonárodní tragédií. Nicméně sbírky na obnovu začaly okamžitě po požáru. Rekonstrukcí byl pověřen architekt Josef Schulz – a 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo podruhé – a tentokrát definitivně – Smetanovou Libuší slavnostně otevřeno.

Od první sezóny bylo Národní divadlo koncipováno jako třísouborové: provozovala se činohra, opera i balet. Hrálo se kromě 14 dnů divadelních prázdnin denně, dva až tři dny v týdnu dvakrát. V první sezóně bylo uvedeno 77 premiér, v následujících letech se počet premiér pohyboval v průměru okolo 50-ti premiér v sezóně. Tato hektická činnost se zmírnila až na počátku 20. století.

Situace třísouborového divadla v jedné budově při enormní pracovní aktivitě všech tří souborů byla dlouhodobě neudržitelná. Už od počátku 20.století se začínalo hovořit o potřebě druhé budovy pro Národní divadlo. V Praze v té době existovaly ještě dvě důstojné divadelní budovy – Stavovské divadlo (dříve Hraběcí Nostické Národní divadlo, nejstarší divadelní budova v Praze, postavená hrabětem Nosticem v roce 1783) a Neues Deutsches Theater (později Smetanovo divadlo, dnes Státní opera), postavené v roce 1888 Němci. Po skončení první světové války a vzniku Československé republiky nastaly v zemi zcela nové politické poměry. Češi získali svůj stát a z německých občanů se stala národnostní menšina. Zatímco Národní divadlo bylo postaveno převážně z českých a Neues Deutsches Theater z německých peněz, budova Stavovského divadla se ocitla v centru dění. Stavovské divadlo bylo divadlem zemským, které však bylo pronajato německému souboru. Nájemní smlouva byla uzavřena v září 1918 a platila do roku 1928. V roce 1919 zesílila kampaň za získání Stavovského divadla pro české divadelníky, ve které se silně angažoval Klub sólistů Národního divadla. Podzim roku 1920 přinesl radikalizaci vztahů mezi českou společností a německou menšinou – a 16. listopadu 1920 bylo Stavovské divadlo zabráno zástupci sólistů Národního divadla a týž večer se na jeho jevišti hrála Smetanova Prodaná nevěsta. Tento neprávní akt byl 1. prosince 1920 stvrzen (přes distancování většiny politických stran a rozhořčení presidenta Masaryka) usnesením zemského správního výboru , kterým bylo Stavovské divadlo převedeno do správy Národního divadla. Tato budova je součástí Národního divadla (se čtyřletou výjimkou v době druhé světové války, kdy se Stavovské divadlo stalo opět divadlem německým) dodnes.

Od sezóny 1948/1949 byla k Národnímu divadlu připojena ještě třetí budova – Divadlo 5. května (dnešní Státní opera), později přejmenované na Smetanovo divadlo. Součástí Národního divadla bylo až do 31.3.1992 a sloužilo především pro provozování oper a baletů. V letech 1983-1992 sloužila divadlu ještě čtvrtá budova – Nová scéna, postavená v roce 1983, dnes samostatná Laterna magika.

Ve více jak 120-ti letých dějinách Národního divadla vzniklo několik pokusů o soupis repertoáru Národního divadla. Ale vždy šlo o pokusy dílčí, které byly koncipovány spíše jako informativní příručky slovníkového charakteru. Chyběla publikace základní: vědecký, o primární historické prameny opřený soupis repertoáru Národního divadla. Několik let před stým výročím divadla (1983) se rozhodli pracovníci archivu Národního divadla, že se pokusí tuto mezeru vyplnit. Spojili se s řadou odborníků, především s pracovníky Kabinetu pro studium českého divadla při Československé akademii věd, a výsledkem byl třídílný Soupis repertoáru Národního divadla v Praze 1881-1983. Základem práce byla excerpce základního pramene – divadelních cedulí. Zásadní bylo rozhodnutí o řazení – na rozdíl od všech předchozích částečných soupisů byl zvolen způsob chronologický, který umožňuje zpřístupnit obraz uměleckého úsilí v té které historické etapě. V úvodu každé sezóny byl uveden soupis uměleckého vedení divadla, vedoucích pracovníků jednotlivých souborů a seznam sólistů. Vlastní soupis jednotlivých inscenací se skládal z formalizovaných dokumentačních záznamů, které obsahovaly základní informace – jméno autora, název díla, originální název díla, výčet všech tvůrců (kromě obsazení rolí), místo a datum premiéry, datum derniéry a počet repríz. Kromě soupisu premiér oper, činoher a baletů obsahoval Soupis i záznamy živých obrazů a koncertů a varií, na kterých se podíleli v menší nebo větší míře umělci Národního divadla – za sledovaných 120 let se jednalo o 3944 záznamů premiér, konaných v budovách Národního divadla. Je velkou zásluhou pracovníků archivu Národního divadla, že se jim podařilo uhájit právo na zveřejnění všech údajů – tedy i jmen umělců, kteří pro tehdejší režim (šlo o rok 1983) byli nepřijatelní, protože buď emigrovali ze země, nebo byli zbaveni z politických důvodů možnosti tvůrčí umělecké práce. Bylo to možné jenom proto, že tato publikace byla vydána Národním divadlem jako neprodejný tisk. I tak se stal Soupis repertoáru Národního divadla, vydaný ve třech svazcích (dva svazky záznamů, jeden svazek rejstříků), zásadním historiografickým dílem.

Přestože vydání Soupisu bylo všeobecně považováno za významný počin, bylo jasné, že mezera, která vznikla tím, že nebylo z technických důvodů možné v tištěné podobě zprostředkovat veřejnosti i soupisy umělecké činnosti herců, zpěváků a tanečníků, je citelná. Autoři Soupisu ale naštěstí při excerpování divadelních cedulí počítali s tím, že jednou bude možné tyto informace využít – a zaznamenávali již tehdy obsazení nejenom premiér, ale i všech repríz. S rozvojem počítačové techniky bylo možné navázat na práci našich kolegů.

V roce 2002, s nástupem nového vedení Národního divadla (ředitel akad. arch. Daniel Dvořák), se rozhodlo, že pracovníci archivu Národního divadla zahájí proces digitalizace archivu. Projekt byl rozdělen na tři části: úkolem první etapy bylo zpřístupnit veřejnosti Soupis repertoáru od roku 1883 do současna a to včetně všech rolí a všech účinkujících (tedy i všech alternantů). O naplnění databáze se staral archiv s několika spolupracovníky, technickou stránku věci zajišťoval Global systems v čele s ing. Janem Frouzem, hlavním autorem počítačového programu, který byl vyhotoven právě pro účely zpřístupnění tak rozsáhlých, a přitom specifických datových souborů. Tato první etapa digitalizace archivu byla veřejnosti zpřístupněna v listopadu roku 2003, ke 120. výročí znovuotevření Národního divadla, na webových stránkách Národního divadla (www.narodni-divadlo.cz). Uživatel může využívat různé možnosti vyhledávání. Nabídka je zcela vyčerpávající – podle sezón, podle žánrů, podle jmen, podle titulů. Pod sezónami najde vedení a složení všech tří souborů Národního divadla, přehled premiér v každé sezóně, repertoár té sezóny a seznam představení. Podle žánrů může volit opět mezi několika nabídkami – podle premiér v sezóně, podle titulů nebo jmen. Při vyhledávání umělců a spolupracovníků lze použít opět několik možností: abecedně, podle žánru, podle oboru, podle rolí. Databáze jmen obsahuje každé jméno, které se v průběhu sto dvaceti tří let na divadelních cedulích Národního divadla objevilo. Při vyhledávání titulů je nabídka pro uživatele opět široká – abecedně, podle žánru, podle autora, podle budov, ve kterých se titul premiéroval.

Databáze Soupisu repertoáru Národního divadla dnes obsahuje přes deset a půl tisíce jmen a téměř 4900 premiérových titulů.

V současné době pokračuje digitalizace archivu druhou a třetí etapou. Cílem druhé etapy je zpřístupnit denní repertoár Národního divadla za celou dobu jeho existence. Představuje to vložit neuvěřitelné množství dat – zatím je takto zpracován denní repertoár z let 1883 – 1920. Nejenom že se uživatel dozví, co se hrálo který den a kdo v představení účinkoval, ale získá také informace o jeho služebním poměru k divadlu, zda byl člen, host, posluchač konzervatoře, dětský herec apod. Zároveň se zpřístupňují informace o pohostinských hrách cizích souborů divadelních i nedivadelních na scénách Národního divadla a hostování Národního divadla na cizích jevištích.

Současně probíhá i třetí etapa digitalizace – digitalizace ostatních archivních materiálů. Doplňujeme databázi o obrazové dokumenty (fotografie, scénické a kostýmní návrhy). Časem počítáme i s digitalizací materiálů listinné povahy.

Projekt digitalizace archivu Národního divadla byl od samého počátku koncipován tak, aby poskytl odborné i laické veřejnosti všechny dosažitelné informace jak historické tak současné – a to z mnoha různých úhlů pohledu. Je to projekt dlouhodobý a v evropském kontextu srovnatelných divadelních komplexů unikátní. Klade si za cíl nejenom sloužit informacemi veřejnosti, ale jeho dalším cílem je také posloužit jako modelový příklad pro budování obdobných databází.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář