Denies

Komunistická strana Kuby (španělsky Partido Comunista de Cuba, PCC) je v současné době jediná legálně působící politická strana na Kubě. Založena byla roku 1925, mezi jejími zakladately figurovali Julio Antonio Mella (tajemník Svazu univerzitních studentů - FEU), Blase Roca, Anibal Escalante a Fabio Grobart. Téhož roku vznikl na Kubě Svaz odborů, který komunisté po boji proti anarchosyndikalistům ovládli. PCC se postavila do opozice vůči diktátorskému režimu Gerarda Machada a částečně tak získala sympatie kubánského obyvatelstva. Ty však pozbyla nejen kvůli dogmatickému sektářství (stalinizace Kominterny) a neochotě spojit se s ostatními složkami protidiktátorského hnutí (Studenské direktorium, ABC, atd.). V roce 1929 byl vůdce strany Julio Antonio Mella zavražděn agenty kubánské vlády. V polovině 30. letech přijala strategii vytváření Lidových front a aktivně podpořila Fulgencia Batistu. Roku 1940 se PCC spojila s Revolučním svazem v Revoluční komunistický svaz. Poté co se stal Batista prezidentem se stali zástupci PCC jako první v Jižní Americe členy vlády (1940-44, ministři bez portfeje). Během II. světové války byla strana ovlivněna ideologií Earla Browdera (tajemník Komunistické strany USA). Browderismus hlásal přeměnu extrémních komunistických stran na umírněnější mezitřídní hnutí. V roce 1944 tak komunisté přijali nový název: Lidová socialistická strana (Partido Socialista Popular, PSP). Po odchodu Batisty se komunisté stali znovu pololegální stranou, po jeho návratu (puč roku 1953, tolerovaný USA) dokonce ilegální. Komunisté (Lidový socialisté) se tedy ocitli znovu v opozici a dlouho se nedokázali poučit z chyb 20. let. Například Castrův útok na kasárny Moncada označili za maloburžoázní pučismus. Do protibatistovské fronty tvořené partyzány z Hnutí 26. července (Barbudos), Studentským direktoriem, Ortodoxní stranou a odbory vstoupili až roku 1958. Dva roky po vítězství povstalců (1961) se zrodilo uskupení nazvané Sjednocené revoluční organizace (ORI), ve kterém vedoucí úlohu převzal činitel PSP Aníbal Escalante. Kubánský politický život směřoval k jediné vytvoření politické strany pod vedením komunistů, což se nelíbilo ostatním složkám ORI a roku 1962 označil Castro situaci za neudržitelnou a Escalante odešel do Moskvy. Poté byl vliv prosazující závislost na SSSR omezen a hlavní slovo uvnitř ORI připadlo Fidelu Castrovi. V roce 1965 byli Revoluční organizace přejmenované na Komunistickou stranu Kuby. Opětovné sblížení se SSSR bylo demonstrováno Catrovým schválením sovětské invaze do Československa. I nadále však PCC prosazovala vlastní politický kurz ne vždy přijatelný pro Sovětský svaz. Jednalo se hlavně o vysílání bojových jednotek na podporu reformních, prosocialistických či antiamerických vlád ve Třetím světě (odkaz Che Guevary a teorie vytvoření Dvou, tří, mnoha nových Vietnamů). Na domácím území jediná vládnoucí strana prosazovala oficiálně ideu marxismu-leninismu, značnou roli hrál již zmíněný internacionální protiimperialismus, ale i kubánský nacionalismus. Souhrnně se této ideologii říká castrismus. Po pádu východoevropských režimů prodělala i Komunistická strana Kuby krizi, její pozice však zůstaly nedotčené.

Ústřední tiskový orgán strany se nazývá Granma (název lodi s níž přistála u břehů Kuby skupina povstalců roku 1956).